Polský student našel v Osvětimi tyto poznámky … nedávno jejich dokázali rozluštit a lidé byli v ŠOKU

Již v roce 1947 polské úřady otevřely muzeum v nechvalně slavném koncentračním táboře v Osvětimi. Součást světového dědictví UNESCO dnes navštěvuje více než milion lidí ročně. Kdysi se však mezi těmito stěnami na lidech prováděli obludné zvěrstva.

Každý den zde umírali tisíce zajatců. V současné době se toto místo stalo pomníkem mučení páchaném přisluhovači třetí říše. Každý rok se podaří vědcům získat nové informace a jinak tomu nebylo ani nyní. Nedávno se totiž odborníkem podařilo rozluštit deník jednoho z členů Sonderkommando – vězně z koncentračního táboru. Zápisník muže byl pod zemí 36 let, dokud se nedostal do rukou výzkumníků.

Sonderkommando v Osvětimi se nazývala speciální jednotka vězňů, která byla povinna doprovázet ostatních vězňů do plynových komor a následně na to pracovat s jejich mrtvolami. Tato skupina se vytvořila z toho důvodu, že ani hrdlořezové SS nebyli schopni den co den sledovat jak umírají tisíce lidí. Později byla tato činnost považována za satanskou.

Marcel Nadjari se narodil v roce 1917 ve městě Soluň, kde se ještě před válkou scházela největší židovská komunita v Řecku. Temperamentní vlastenec byl odveden na válku bojovat proti spojeneckým vojskům Adolfa Hitlera v Albánii.

Později, po kapitulaci Itálie se opět dostal na frontu, když bojoval v řadách prokomunistické partyzánů řecké osvobozenecké armády.

30. prosince byl dům, ve kterém se Marcel zotavoval z horečky propadlý nacistickými vojáky. Měsíc strávil ve vězení a poté ho jako řeckého Žida spolu s tisíci krajanů poslali do koncentračního tábora Auschwitz.

Muž až do úplného cíle cesty nevěděl kam je to vezou, ale nesnažil se uprchnout: věřil, že tam někde najde své rodiče a sestru. Ti byli deportováni o něco dříve, ale Marcel neztrácel naději.

Po příjezdu do Osvětimi přešel přes německý „konkurz“, po kterém byl přijat do zmíněné jednotky Sonderkommando. Pracoval v krematoriu číslo tři a později se podílel na demolici plynových komor i samotných krematorií.

Bylo pro něj důležité, aby se držel zdravého rozumu ně nezešílet. S tím mu pomáhali i přátelé v táboře, se kterými se seznámil ve vězení ještě před příjezdem do Osvětimi. Snil o pomstě. Vědomy si, že přišel o oba rodiče i sestru, nic si nepřál víc, než dožít se dne, kdy jejich vrahové budou postaveni před soud.

Ve svém diáři, který schovával před vojáky, popsal všechnu tu hrůzu, které musel čelit. Židé, kterých v tisících nahnali do plynových komor a tlačili se tam „jako sardinky v konzervě“.

„Šest až sedm utratit mučení, po kterých byli všichni mrtví,“ s hrůzou psal Marcel. Pak se ti nešťastníci přeměnily na popel. 640 gramů – množství jednoho spáleného člověka na prach. I toto jsou vzpomínky, na které si Marcel se slzami v očích vzpomíná.

V listopadu 1944 si svůj 13-stránkový deník vložil do termosky a kožené tašky. Právě tato taška se vykopala blízko krematoria, kde pracoval.

Myslel si, že v táboře zemře a tak se jeho deník stal médiem mezi ním a vnějším světem. Smrti se naštěstí vyhnul a tábor smrti přežil. V roce 1951 odešel do New Yorku, kde se oženil a spolu s manželkou vychovali 2 děti. Jeho deník s poznámkami byl nalezen až v roce 1980, 9 let po smrti autora.

Přibližně jen 10% bylo možné přečíst viditelně bez detailnějšího zkoumání. Zbytek si vzal na starosti ruský vědec Pavel Polyana. Na obnovení textu použil moderní grafické editory a multispektrální analýzu. Deník řeckých Židů byl neuvěřitelným zdrojem informací. Muž v něm popsal to, co se děje v táboře, odhadl počet lidí, které tam fašisté zabili.

Marcel také psal o povstání Sonderkommanda, které se pod vedením sovětských válečných zajatců pokusilo podkopat krematorium pomocí ukradených výbušnin. V předmluvě deníku ve třech jazycích žádá toho, kdo dokument najde, aby ho poslal na řecké velvyslanectví.

I takto vypadá jeden z příběhů účastníků z koncentračních táborů …


Přečtěte si také

error:

PŘIDEJTE SE K NÁM!

Přidej se na náš Facebook a zajímavé články budeš mít každý den:)